Zhruba do svých patnácti let, jsem prožíval nádherné dětství, kdy jsem žil zcela běžný život, obklopen milující rodinou a do této doby, jsem neměl žádné ponětí, co znamená duchovní svět a tento pojem mi byl takříkajíc zcela cizí. A už vůbec by mne nenapadlo, že později přijde tato metoda. No ale vraťme se úplně na začátek. Když nyní vzpomínám na to své dětství, tak z něj jsem později těžil náměty, témata a mechanizmy pro metodu 111 Music. Jako malý kluk, jsem od svého narození vyrůstal v malém panelovém bytě o rozloze 2+kk společně se svými rodiči. Vždy jsem snil o tom, jaké by to tak asi bylo, mít jednou vlastní domeček se zahrádkou, někde v přírodě. To přání mi bylo částečně kompenzováno tím, že moji prarodiče žili na venkově, takže do již zmíněných patnácti let, jsem prožíval krásné dětství, kdy jsem jezdíval za babičkou a za dědou vlakem z Kolína, do vesnice Řečany nad Labem. Z těch nejrůznějších situací, jsem právě pak později těžil. To, co jsem ve svém životě zažil sám na sobě, mne inspirovalo k tomu, abych toto všechno uvedl do praxe, neboť mi bylo jasné, že takové věci nezažívám jen já, ale plno dětí, kteří jistě potřebují pomoci, nejsou třeba tak silní, že v zoufalství nevědí kudy kam. 

V těch nejtěžších dobách, to byly právě tyto vzpomínky na dětství, kdy jsem se vracíval do prožitých vzpomínek k mé babičce. Určitým způsobem mi to dokázalo ulehčit situace, které v ten daný moment probíhaly. Často jsem sedával v podvečerech u okna s výhledem na dalekou krajinu Železných hor a vzpomínal, jak jsem tenkráte jezdíval, jako ten malý chlapeček z velkoměsta za svoji milovanou babičkou. Viděn tehdy očima dítěte, které neznaje svět a jehož obzory končí za nejbližšími kopci a loukami se vydává na cestu dobrodružství. Ve svých patnácti letech jsem marně toužil, se navrátit do této doby a udělal bych všechno, jen abych nemusel zažívat tak nepříjemné psychické problémy. A tak jsem zavřel oči a vracel se do situací, kdy jsem chodíval pátky z tohoto místa na nedalekou autobusovou zastávku, ze které mě autobus dopravil na vlakové nádraží. S tím se často pojily pocity s pátečním školním vyučováním a to jak v základní škole, tak ve škole základní umělecké, kde mne shodou okolností vyučoval můj otec hře na klarinet. Už tenkráte byla páteční ranní probuzení jiná, než všechny ty ostatní. Byla totiž s jistou vidinou toho, že zakusím tu krásu nádherné vesnice. Nadechnu ranní vůni něčeho, co jsem znávala pouze odsud, neboť ve městě to bylo potlačeno smogem z aut a továren. Především to ale byla jistá vize svobody, volnosti, která ve městě prostě chyběla. Pocit něčeho nepopsatelného, co tomuto všemu dávalo jistý nádech bezpečí, klidu, harmonie a nekonečné touhy po již zmíněné svobodě. 

S tímto vším, se daly vydržet všechny ty nepříjemné situace ve škole a to nemluvě o tom, co jsem zažíval po psychické stránce. Přibližně s úderem páteční 16. hodiny ale ona situace přišla na scénu. Odjezd dvoupodlažním osobním vlakem do stanice Řečany nad Labem. Dnes je to pro mne tak nějak zcela obyčejná vesnice, ale tenkráte to bylo jisté nedobytné království, do kterého žádné problémy nemohly. Byly vzdáleny daleko od tohoto místa a s nimi tam zůstalo úplně vše. Zde byl pro mne jistý ráj na zemi. V dnešní době telefonů, sociálních sítí atd., se toto všechno může zdát tak trochu komické, ale tato tehdejší doba měla něco do sebe. Vždy jsem celý ten následující týden přemýšlel, jaká bude má další cesta z ruchu velkoměsta do vesnice za babičkou. Zde jsem prožíval úžasné věci. Neměl jsem sice žádné kamarády, což mi bylo častokrát vyčítáno, ale dnes vidím, že to bylo to nejlepší co mohlo být. Totiž všechny tyto souvislosti se časem poskládaly do určité mozaiky a mohlo by se říci, že klíč zapadl do zámku. Už jen ten pocit, kdy jsem přijel do té vytoužené cílové stanice, vystoupil a vnímal jsem, že jsem se jakoby navrátil po dlouhé cestě domů. Po energetické stránce, jsem již tenkráte vnímal jisté disproporce, což byl v podstatě takový start v mé senzitivitě, kde na jedné straně velice příjemné pocity a na straně druhé něco chybělo, nebo možná jinak. Nebyl tam ten určitý klid, který mne neustále nutil něco dělat a stále znovu a znovu jsem proto musel hledat nová řešení. Tenkráte mne z mnou doposud neznámého důvodu velice zajímala večerní obloha. Častokrát jsem po večerech chodíval na balkón, jelikož doma jsme ho neměli a tady byl. Proseděl jsem zde kolikrát několik večerních hodin a jen pozoroval tu nádheru. Vyvolávalo to totiž ve mne jistý klid, což mi v té době bohatě stačilo. Ten klid nebylo nic jiného, než že se člověk naladil na zdroj určité kosmické energie. Pokud ji totiž necháme naším tělem přirozeně procházet, tak se rázem ocitneme v naprosté oáze klidu přítomného okamžiku tady a teď. Ale pojďme se navrátit zpět. 

Víte, ono se to těžko vysvětlujete, když se vzbudíte v sobotu ráno a babička vám najednou přinese snídani do postele a koukáte přitom na televizi, ve které běží program ranních pohádek. Je mi naprosto jasné, že dnešní mladá generace si s největší pravděpodobností poklepe prstem na čelo a pomyslí si, že je to zcela všední věc. Vždyť dnes můžeme televizi sledovat všude na světě, dokonce i v mobilu, ale pro mne to tenkrát bylo něco zcela jiného. Dnes má totiž většina dětí televizi ve svém pokojíčku, což se u mnoha rodin bere jako jistý standard. Ale mohu vám říci, že tato minulá doba měla něco do sebe. Právě ty nevšední události, které jsem jen tak běžně nezažíval pro mne totiž byly jistou mimořádnou událostí, na kterou jsem se dokázal těšit klidně i týden a to i přesto, že se jednalo o takovouto banální a ve své podstatě slovy dnešní generace obyčejnou věc, jako byl ranní program televizních pohádek. 

Jak ale hodiny ubíhaly a postupně se sobota proměnila v neděli, stále silněji jsem si začínal uvědomovat, že tato chvíle naprostého klidu odejde a mne nezbude nic jiného, než se navrátit do toho šíleného a pro mne příliš nedávajícího smyslu ruchu velkoměsta. Připadal jsem si totiž zde, jako úplný cizinec na pobřeží, kterému nikdo nerozumí a který snad přišel z úplně jiného času a prostoru. Pocit návratu se dal přirovnat k jisté bezmoci a prázdnotě, jako když v podzimní čas seschnou na stromech poslední lístky, které vítr odvane kamsi v dál. Když po čase navíc přišla škola na druhém stupni, měl jsem možnost na plnou sílu pocítit, co znamená projít si šikanou ze stran spolužáků a nebít téměř nikým přijímán. Moji vrstevníci mne vůbec nebrali, vysmívali se mi, házeli mi s mými osobními věcmi, každou chvíli se posmívali, že například hraji na hudební nástroj a takto bychom mohli pokračovat dál a dál. V jistém smyslu děkuji všem těm, kteří se na tomto podíleli, neboť mi daly nesmírné zkušenosti, ze kterých mohu čerpat do dnes a především v metodě 111 Music. A sice zkušenosti na jistém základu empatického vcítění se do druhých lidí. Do svých 26 let, jsem vyrůstal v desátém patře panelového bytu o rozloze 2+kk. Měl jsem z okna krásný výhled, který byl orientován jihovýchodním směrem. Takto jsem pozoroval Železné hory, Orlické hory, ale především Chvaletickou elektrárnu. Její pohled mě vždy přivedl nějakým způsobem ke klidu a harmonii.

Mnozí si jistě řeknou, co je tak okouzlujícího na úplně obyčejné uhelné elektrárně. Ona sama sloužila jako jistý bod, který jsem měl spojován právě s moji pohádkou Řečany nad Labem. Častokrát jsem se díval dalekohledem, zda toto místo v okolí elektrárny neuvidím, ale marně. Zbytkový masiv Železných hor, který zde končil, byl vyšší, než tato lokace. Bod Chvaletické elektrárny pro mne byl symbolem dvou významů. Jak těch pěkných, tak těch smutných. Ty pěkné momenty byly dány samotnou cestou do pohádky. Ať již autem, ale především a hlavně vlakem. To bylo totiž to pravé dobrodružství. Zvláštní prostředí dvoupodlažního vlaku, který po odmávnutí pana výpravčího vyrazil ze třetího nástupiště od stanice Kolín hlavní nádraží. S prvními metry mi hlavou problesko: ,,tak, a teď se navracíš domů''. Možní se ptáte, kam domů? Vždyť jsem z něj právě odjížděl. Toto slovo domov, je určitý druh metafory, která vyjadřuje návrat do určitých domovských energií, které jsem tenkráte znal pouze a jen z tohoto místa a okolí venkova. A tak si tak sedím na sedačce onoho vlaku, vedle mne taška sbalených věcí s očekáváním, kdy se již konečně objeví komín Chvaletické elektrárny. Elektrárna tenkráte působila dosti děsivě. Všude to hučelo a sršela elektřina z drátů. To byl jistý milník, který odděloval svět města a pohádky. 

Pro mne to ale byla do jisté míry určitá míra ochrany, která svou silou zadrží všechno to tíživé na jedné straně a na stranu druhou pustí jen vlak a s ním i cestující. Po nějaké chvílí se konečně objevila ta vidina svobody, na kterou jsem tak toužebně čekal. Byl to jistý znak přípravy na odchod z vlaku, který za malý moment zastaví v železniční stanici Řečany nad Labem. I stalo se tak. Vystoupil jsem ven a tu byl cítit ten toužebný klid, mír a harmonie. Ruch velkoměsta utichl, spěch a křik lidí ustal a kolem jen okouzlující ticho, které občas přerušil výkřik ptáků z nedalekého lesa. Ten les byl dozajista kouzelný, neboť se v něm nacházela jistá brána, která oddělovala tento svět od toho jiného. Les za branou byl tajemný a hluboký. Navazoval totiž přímo na začínající Železné hory a já jsem se neodvážil do něj sám ve dne vkročit, natož k večeru. Smutný výraz Chvaletické elektrárny byl takový, kdy jsem tuto svoji nádhernou pohádku opouštěl. Když jsem tak stával na nástupišti, častokráte jsem si říkával: ,,třeba ten vlak nepojede, spadne třeba trolej a já tu budu moci zůstat alespoň do druhého dne''. Jakmile ale vlak přijel a já nastoupil, tu se mi uvnitř vše sevřelo a již jsem věděl, že neudělám vůbec nic. Vlak se rozjel a já nemohl udělat vůbec nic. Celý ten kolotoč začne na novo. To byly tedy dva pohledy, které toto místo u mě vyvolávalo.

Vraťme se ale zpět do této nádherné pohádky, která byla okouzlující po všech stránkách. Tady byl totiž můj život. Zde jsem zažíval to, co znamená svoboda, která je prožívána tady a teď.  Zlo, které mne pronásledovalo sem nedosáhlo. Zdi domu pro mne tehdy znamenaly pocit jisté nedobytné pevnosti. Nebyl zde nikdo, kdo by mne ponižoval a šikanoval. Všude se rozprostíral klid a permanentně trvající pocit, který byl všudypřítomný, že někam patřím a mám alespoň na krátkou dobu nějakou svoji hodnotu. 

Představte si, že máte velice staré, ale zachovalé kolo, které má prazvláštní kožené sedlo s velkými pružinami. Při najetí na sebemenší nerovnost sedlo zapruží a vy tak máte pocit, že jste se vydaly na cestu autobusem, který řídíte. Kreslil jsem si tehdy po určitých místech v ulicích křídami značky, které měly symbolizovat jisté autobusové zastávky. Sice jsem nikoho nevozil, ale užíval jsem si svého kouzelného šťastného pohádkového světa, kde jsem mohl alespoň na krátko opustit to, co mne tak nepředstavitelně deprimovalo a žít v souladu s přírodou. Takto jsem jezdíval nakupovat do místní samoobsluhy každé ráno, přičemž má cesta trvala často i hodinu. Musel jsem přeci, jako řidič autobusu objet všechna svá stanoviště a teprve poté zaparkovat svůj koráb před vchodem samoobsluhy. Častokrát jsem si také musel vymyslet, že požadované zboží obchodník neměl, protože... Jak bych Vám to vysvětlil. Nacházela se zde jedna velká samoobsluha a dva menší konzumy. Samoobsluha mi v té době byla dobře známá, neboť nakoupit zde bylo vcelku jednoduché. Prostě jste si vybraly požadované zboží a daly ho do nákupního košíku. Ovšem ty zbylé dva krámky s potravinami, mne moc nezajímaly. Připadal jsem si zde jako někde na výslechu. Za mnou ve frontě většinou stávaly nějaké staré dámy a čekaly, až si nakoupím. S oklikou jsem se tomuto místu raději vyhýbal. 

Okolí kolem mé pohádky disponovalo okouzlující krajinou. A tak jsem se jednoho dne vydal se svým ,,autobusem'' na cestu ke zdejšímu rybníku. Ta krajina by uchvátila kde koho. Voda pokrytá lekníny, ve které plavou kapři, v dálce zpívají ptáci a ze břehu pokřikují žáby. Sedíval jsem zde dlouhé hodiny a jen tak pozoroval tu klidnou hladinu, která se třpytila v záři zapadajícího slunce. Představoval jsem si, že jsem kapitán a pluji na širém moři kamsi, kde žijí úplně jiní lidé. Pluji rychle a jako jediný mám plavidlo. Tak mám zaručen úspěch, že mě nikdo nedohoní a vše, co jsem zanechal na břehu tam zůstane. Když žijete od svého narození v městském bytě, nemáte možnost zažít to, co lidé na venkově. Večerní zalévání hadicí. Pro mnoho lidí zcela běžná a otravující věc. Sekání trávy, kde máte možnost být v přímém kontaktu s přírodou, cítit tu vůni čerstvě posekané trávy, kterou poté odhazujete kamsi na kompost. Máte možnost zažít jaké to je, když se sází salát, sejí ředkvičky. Až čas nazraje a léto se překulí do podzimu, rýt rýčem zem a vše postupně připravovat na zimu, která již za nedlouho zaklepe potichu na dveře. Víte, jaké to je hrabat seno a dávat ho do kup a nebo jak zajímavé je vybírat brambory ze země. To Vám městský život není schopen nabídnout. 

Život ovšem nebyl jenom sluníčko o prázdninách na venkově. Své všední městské dny, tehdy ještě základní školou povinný, jsem si často při přechodu dne z odpoledne do večera kompenzoval pozorování krajiny z okna. Ostatní třeba šly někam ven z kamarády, což mi moc nedávalo smysl a tak jsem měl svůj vlastní svět, ve kterém jsem ze své domácí rozhledny koukal dalekohledem směrem na svou pohádku.Tehdy ještě zdaleka nebyly žádné fotoaparáty z optickým přiblížením, byl k dispozici pouze běžný dalekohled. A tak jsem tedy pozoroval Chvaletickou elektrárnu, která byla zhruba dvacet kilometrů vzdušnou čarou a přemýšlel, jaké by to bylo být ptákem. 

Jaké by to bylo, kdybych měl možnost se odrazit a vyletět tam, kde jsem si tolik přál být. Letět a uletět všemu tomu, co mě tížilo, jako bludný balvan u cesty. Díky rozhledně, ve které jsem vyrostl, jsem měl možnost pozorovat oblohu a krajinu ve všech čtyřech krásách, byl jsem totiž lidově řečeno přímo v centru dění. Tenkráte jsem velmi rád fotil mraky a Železné hory, které mě do dnes přitahují, jako magnet k magnetu. Touha fotit mraky byla dána dvěma aspekty a sice touha po svobodě a za druhé to v mne vyvolávalo jistý zvláštní pocit. Ten pocit jsem dobře znal, ale neuměl vysvětlit. Připomínal mi tehdejší energie v mé pohádce, ale nedovedl jsem to nějak blíže pochopit a specifikovat. Dodnes si vzpomínám, že to tehdy nadchlo mého učitele v základní škole, který učil fyziku. Rozhodl se, že udělá na chodbě velikou nástěnku, která bude složena z fotek krajiny a mraků. Aniž bych to tenkrát věděl, za zhruba patnáct let z této myšlenky vznikla jedna důležitá část v metodě 111 Music. 

Čas postupně ubíhal dále, já dospěl a za ta léta mi bylo umožněno seznámit se například s Amazonskými bylinami, Homeopatiky, Biorezonací, Somavediky, Chiropraxí, či snad Hlubinnou abreaktivní psychoterapií. Všechny tyto postupy jsem přibližně v horizontu pěti let vyzkoušel sám na sobě a ověřil si, že všechno funguje do nejmenšího detailu. A tak jsem se začal o tyto věci zajímat až jsem zhruba během dalších pěti let postupně vytvořit metodu 111Music. To jsme ale již téměř na konci celého příběhu.

Na závěr bych rád dodal, že ač jsou Vaše životní okolnosti jakékoli a mnohdy se zdají být nesnesitelné a bez jakéhokoli východiska, tak mi věřte, že vždy existuje světlo na konci tunelu. Nepropadejte panice, neboť každá situace má vždy řešení. Nikdy totiž nevíte, jakou shodou náhod, se dostanete přesně tam, kde vám bude pomoženo